Life4us.cz

Ten dům prostupoval podivný pach i přesto, že – jak si Alan Markby cestou dovnitř všiml – někdo otevřel okno v patře. Pravděpodobně některý z těch mladých strážníků, nějaký ubožák, který není zvyklý na blízké setkání s vnějšími známkami smrtelnosti! pomyslel si, zatímco stoupal po rozvrzaných holých schodech a přitom se snažil nedotknout zábradlí pro případ, že by bylo nutné sejmout otisky prstů. Dával pozor, aby nezavadil ani o stěny, ale tentokrát proto, že byly špinavé a potažené mazlavým povlakem.

Přišel pozdě, neboť ho zavolali až z opačného konce rajonu. Prvotní stopy už zajistili a venku čekala sanitka jen na to, až přijde a prohlédne tělo. Na druhé straně ulice se shromáždil nevelký hlouček zvědavců a zevlounů. Určitě je mezi nimi i nějaký nekrofil, který si libuje v mrtvolách. Vždycky se tam nějaký najde a obvykle sám zastaví policistu, aby z něj vytáhl odporné podrobnosti. Někdy se ti útrpnost vzbuzující čmuchalové vydávají za novináře.

Zvěřina. Tomu se ten pach podobá nejvíc. Dobře uleželý tetřívek či bažant spolu s prachem, vlhkostí, plísní a všeobecným rozkladem. Dům byl očividně prázdný, lákající bůhvíjaké živly k neoprávněnému vniknutí. Všechny řadové domky byly určeny k demolici, aby uvolnily místo nízkým činžovním budovám s byty pro starší občany. Vedle stále někdo bydlí, což může být užitečné, neboť jim možná poskytne nějaké informace. Vchod, v němž se teď Alan nacházel, měl být teoreticky opuštěný. Avšak navzdory zabedněným oknům a dveřím v přízemí se tam někdo dostal.

Markby uslyšel za dveřmi nad schodištěm směsici hlasů. Jakmile otevřel, obrátilo se k němu několik obličejů.

„Tady jste, pane!“ vykřikl seržant Pearce s úlevou. Zoufale odsud toužil uniknout. V téhle místnosti byl zápach nejsilnější. U dveří postával mladý strážník se zeleným obličejem a viditelně se potil. Bylo horko a dusno. Teplé počasí urychlilo rozklad těla v posteli.

„Promiňte, že jdu pozdě,“ omluvil se Markby. Myslel to vážně, protože všichni přítomní očividně trpěli.

„Doktor Fuller už musel odejít, pane. Měl ještě nějakou schůzku.“

„To je v pořádku. Určitě spolu budeme mluvit.“

„Udělali fotky,“ pokračoval Pearce a ukázal na dva nešťastné policejní fotografy. „Mohli by už –“

„Co? Jasně, vy dva klidně běžte.“

Ve spěchu se srazili ve dveřích a s řinčením přístrojů začali sbíhat ze schodů. Strážník, který vypadal, že bude co nevidět zvracet, je toužebně pozoroval.

„Tak se na to podíváme,“ pronesl Markby smířeně.

Pearce odhrnul prostěradlo, které zakrývalo tělo. Mlčel.

„Musela být hezká – předtím,“ poznamenal Markby.

Té dívce nebylo víc než jednadvacet nebo dvaadvacet. Fialkové, doširoka rozevřené oči upírala slepě před sebe. Na sobě měla ušmudlané tričko a střapaté džíny ustřižené po kolena. Doktor Fuller jí zřejmě při posmrtném ohledání vyhrnul oděv a propadlé maso na hrudním koši mělo zvláštní našedlou barvu. Levá ruka obrácená dlaní nahoru byla po celé délce posetá červenými znaménky a fialovými pohmožděninami, které se pomalu ztrácely pod skvrnitou rozkládající se pokožkou.

„Kdo ji našel?“

„Nějaký chlápek odvedle.“ Pearce ukázal ke zdi, která oddělovala tento řadový domek od vedlejšího. „Hlídal to tu, protože se bál požáru. Myslel si, že tu nikdo není, a tak se sem přišel kouknout, jakou spoušť tu udělali poslední ‚nájemníci‘. A ještě něco. Na podlaze u postele ležela jehla.“ Pearce zvedl igelitový sáček s injekční stříkačkou.

Ohavnost, pomyslel si Markby. Nahlas se zeptal: „Jak dlouho je podle Fullerova odhadu mrtvá?“

„Podle prvního ohledání dva až tři dny.“

„Žádné zbytky toho svinstva, které si vzala?“

„Ne. Bydlelo jich tu víc, aspoň podle toho souseda, ale poslední dva dny tu vládlo naprosté ticho, takže měl za to, že všichni odešli. Zřejmě pochopili, že ta dívka umřela, dostali strach a práskli do bot.“

„Jestli je najdeme, budeme mít štěstí,“ zabručel Markby. „Třeba nám ten soused poví nějaká jména. Ale je to dost nepravděpodobné.“

„Vlastně ji kupodivu znal.“ Pearce ukázal na mrtvolu. „Hned mi řekl, že je to Lindsay Hurstová. Několik týdnů ji tu vídal. Překvapilo ho to, protože její rodina je zdejší a slušná, takže ho nenapadlo, že jejich dcera takhle skončí. To jsou jeho slova, všechno najdete v hlášení.“

„Ne že by se tohle stalo poprvé! Ví, kde Hurstovi bydlí?“

„Ano, někde v Kitchener Close. Tvrdil, že počet squatterů se tu měnil. Prý si stěžoval na policii i na radnici, ale nikdo se tím nezabýval. Víte, jak je náročné dostat černé nájemníky z domu. Radnice to pravděpodobně nechala být až do podzimu, kdy sem má přijít demoliční četa.“

„Někdo bude muset zajet do Kitchener Close a oznámit to jejím rodičům,“ zabručel Markby. „Udělám to, protože tys musel trčet tady, takže teď je řada na mně, abych odvedl špinavou práci. Jak ti je?“

„Pomalu si zvykám,“ utrousil Pearce zahořkle.

Markby pohlédl na strážníka. „Chcete jít ven?“

„Prosím, pane!“

„Tak fičte. A vyřiďte saniťákům, ať jdou nahoru a odnesou si ji.“

Jakmile strážník uprchl, Markby se znovu rozhlédl po místnosti. Postel, jediný pořádný kousek nábytku, očividně pocházela z nějaké skládky. Na zemi ležel rezivějící přenosný vařič, který tam zřejmě ostatní v panickém úprku zapomněli. V rohu se válela hromada všelijakých věcí, lahví, krabic, papíru, prázdných plechovek, další stříkačka… To všechno budou muset prohlédnout. Ten soused se odůvodněně bál požáru.

Zatímco přemýšlel o dvojdomcích v Kitchener Close, z nichž mrtvá dívka pocházela, nahlas se zeptal: „Proč se spřáhla s touhle chátrou? Byla moc hrdá, aby se vrátila domů? Nebo zašla příliš daleko a už se vrátit nemohla?“

„Než jste dorazil, ověřil jsem pár věcí, pane. Byla v registru narkomanů, kterým lékaři předepisují náhradní látku. Ale zřejmě se dostala ke skutečné droze. Podle doktora Fullera si vzala pořádnou dávku, a pokud tamhlety prázdné lahve od vína znamenají, že pili, pak neměla šanci.“ Pearce vypadal zamyšleně. „Člověk by řekl, že když už lidi do něčeho takového spadnou, zamíří do velkoměsta, kde drogu seženou líp, a nebudou tvrdnout v tiché venkovské díře, jako je Bamford.“

„Ticho tu je, to ano. Možná by se to dalo nazvat i stojatou vodou. Ale dírou rozhodně ne!“ ohradil se Markby rázně. Měl Bamford rád. „Přesto mě to nijak zvlášť nepřekvapuje. Na venkově už mě nic nepřekvapí.“

Pearce se na to pokusil podívat z lepší stránky. „Je to ohavnost, ale svým způsobem poměrně jasná. Myslím, že případ uzavřou jako nešťastnou náhodu. Když ten telefonát přišel, myslel jsem si, že možná máme co do činění s vraždou, ale není to tak.“ Pearce se ohnal po mouchách, kterých ve vzduchu přibylo a zlověstně se vznášely nad postelí.

„Opravdu?“ zeptal se Markby chladně. „Podle koronera možná ne. Ale podle mě ať už jí ty drogy dal kdokoli, zabil ji. A my ho musíme najít, než umře někdo další!“