Life4us.cz

Galerie La Femme představuje od 14. května do 10. června tvorbu Jana Šafránka nazvanou Figurální kabinet. Podtitul výstavy by mohl znít humorná společenská satira nebo sociální dokument. Autor se zabývá figurální malbou, která popisuje určité prostředí – můžeme vidět výjevy z hospod, vináren, barů, bufetů, nádražních restaurací, veřejných záchodů, ale i obrazy totalitní doby – výslechy, soudy, ironické vyjádření veřejných proslovů. Grotesknost je zde zachycena ve zcela běžné scenérii každodenního života, sytá barevnost, kterou Šafránek používá, umocňuje emocionální náboj díla.

Jan Šafránek se narodil v roce 1948 v Hradci Králové a učil se malovat u místního akademického malíře, v Pardubicích poté udělal zkoušku z písmomalířství a v Hradci pak maloval reklamní a filmové poutače. V roce 1974 se přestěhoval do Prahy, stále více se zapojoval do českého undergroundu, přátelil se s Ivanem Magorem Jirousem, Evženem Brikciusem, Zbyškem Sionem a dalšími. V této době vznikaly obrazy, které byly jakousi parodující satirou na režim i na oficiální umění. Následovaly výslechy, sledování a soustavné znemožňování svobodného života. Po podepsání Charty 77 byl Šafránek donucen v roce 1979 opustit Československo a emigroval do Vídně. Tam studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a zabýval se zejména kresbou. Po dvou letech odjel do Austrálie, kde žil několik let. Z cest po Evropě, Severní a Jižní Americe a Tichomořských ostrovech si přivezl kresebný materiál pro svá budoucí díla. Od roku 1990 žije střídavě v Praze a ve Vídni.
Po emigraci dostaly Šafránkovy postavy jiný náboj – na obrazech, které vznikly v totalitním státě, mají lidé svěšená ramena, neusmívají se, je z nich cítit jakási odevzdanost až otupělost. Naopak na těch, které vznikaly v zahraničí, je patrná uvolněnost, lidé jsou bezprostřednější, svobodnější, atmosféra je tam o poznání volnější. Pro porovnání můžeme vzít obraz Oběd v trávě , 1976 a Piknik z roku 1983. Náměty obou jsou podobné – skupina osob leží nebo sedí v přírodě, lidé si povídají , odpočívají nebo něco jedí. Zatímco na tom prvním je evidentní napjatost zúčastněných osob, svěšené koutky úst, žádná z postav se neusmívá, na tom druhém, který je ze Sydney, cítíme relaxaci, odpočinek, veselost. Také výrazná barevnost Šafránkových obrazů napomáhá větší emocionalitě obrazů, sytá žlutá a oranžová přímo evokuje horké australské odpoledne, výrazná modrá zase například u obrazu Plavec, 1986 přibližuje chlad vodní hladiny.
Důležitým Šafránkovým tématem je určité voyeurství, které se stává jeho velmi častým námětem. Například u obrazu Jazz Quartet v N. Y., 1985 se divák stává divákem přímo v obraze – díváme se na pouliční koncert a Šafránek nás autenticky zapojuje do znázorněné scény, někteří další posluchači koncertu se na nás otáčejí a dívají se, kdo s nimi koncert ještě poslouchá. Podobné je to na Italském trhu, 1986, kdy se ostatní nakupující ohlížejí po nás, po divácích. Voyeurství můžeme nalézt i v jiných motivech, vidíme stíny, někdo další je svědkem výjevu a sleduje ho spolu s námi, ale my nevidíme jeho, nevíme, o koho se jedná. My, jako diváci, se můžeme často přistihnout při sebereflexi. Při pohledu na obraz Televizní večer, 1999 můžeme vidět sami sebe. Dívka sedí sama v pokoji, dívá se na televizi, velmi napjatě sleduje seriál, který je o „reálném životě“, nad ní visí obraz, na kterém je namalován muž, který dělá to samé – dívá se na televizi a je také sám. Pos tavy chtějí vidět tu pravou skutečnost a hledají ji v televizi, dívají se na osoby, které si povídají, hledají v nich skutečný život , a přitom tím samy sebe odtrhávají od jiných lidí, v pokoji nikdo jiný není. Šafránek o tom jednou řekl, že miliony lidí „čumí“ na jednu věc, ale bohužel o samotě.

Dalším ze zajímavých specifik malířovy tvorby je moment zobrazení několika skutečností v paralelním čase. Vidíme skupinu mužů hrajících v hospodě karty a na obraze za nimi je namalován podobný výjev s tím rozdílem, že muži buď přicházejí k onomu stolu, nebo od něho vstávají a odcházejí, je na divákovi, co si z toho vybere. Realita na „obraze v obraze“ je ale trochu jiná, tušíme, že jde o ty samé lidi, ale přece nás něco mate, něco je zde změněno, něco přidáno (Hráči karet, 1996). Práci s tím, co je a co není skutečné, můžeme nalézt i na dalších obrazech, což je pro Šafránka typické. Jde mu hlavně o komunikaci postav. U obrazu Tři grácie si autor pohrál i s názvem – u stolu sedí manželský pár a nad nimi visí obraz tří sedících žen. Podobně je tomu i u obrazu Piknik, „v němž“ sedí společně se svou rodinou chlapec, který má na tričku fotografii stejného panoramatu města, který vidíme za postavami. Autor si rád hraje s realitou a fikcí, přemýšlí o ot ázce prolínání skutečnosti s fantazií.

Je zajímavé, s jakou malířskou suverenitou Šafránek pracuje. Jeho díla jsou od samého počátku důsledně promyšlená, každému obrazu předchází i několik kresebných studií, které jsou okamžitým zachycením přítomnosti. Ty potom přenáší na plátno a tvoří tak konstrukci obrazu.
Jan Šafránek portrétuje lidi, společnost a svět, ve kterém žijeme. Mnohdy se přistihneme při tom, že nás více nebo méně vystihuje. Jde přece jen o velmi trefný, mnohdy až fotografický záznam s filtrem, který dodává na výrazné barevné sytosti a který zachytil okamžik s velkou technickou dokonalostí. Ale hlavně s humorem.