Děti se rodí se zvídavostí a přirozenou touhou poznávat svět. Právě rané dětství je ideální období, kdy v nich můžeme budovat úctu a respekt ke zvířatům. Jak na to, aby z našich dětí vyrostli empatičtí a ohleduplní lidé?
Vliv rodiny a prostředí
Rodina hraje klíčovou roli při formování vztahu dítěte ke zvířatům. Děti se učí především nápodobou, a pokud vidí, že jejich rodiče jednají se zvířaty laskavě, ohleduplně a s respektem, je pravděpodobné, že tento přístup převezmou. Mluvíme zde nejen o domácích mazlíčcích, ale i o zvířatech ve volné přírodě nebo hospodářských zvířatech.
Důležité je, aby dítě vnímalo, že zvíře není hračka ani nástroj pro zábavu, ale živý tvor s vlastními potřebami, emocemi a právem na důstojné zacházení. V tomto směru pomáhá, když rodiče své chování doprovázejí slovním komentářem – například vysvětlí, proč není vhodné tahat psa za ocas, proč se krmí kočka v klidu nebo proč se k cizím zvířatům nepřibližujeme bez dovolení.
Výchovné působení by mělo být přirozené a nenásilné. Tón hlasu, volba slov i celkový přístup ke zvířatům totiž dítě silně ovlivňuje, aniž by si to uvědomovalo. Klíčovým slovem je soucit – ten se nevyučuje, ale rozvíjí prostřednictvím zkušeností.
Vzdělávání a informace přiměřené věku
Děti se dnes dostávají k obrovskému množství informací, a právě proto je potřeba jim poskytovat takové, které jsou pravdivé, věku odpovídající a srozumitelně podané. Vysvětlovat, co zvíře potřebuje ke spokojenému životu, jak vypadá jeho přirozené prostředí a co pro něj znamená stres nebo strach, je nesmírně cenné.
Výborným nástrojem jsou naučné knihy, příběhy se zvířecími hrdiny, dokumentární filmy nebo návštěvy záchranných stanic a zookoutků, které se zaměřují na ochranu živočichů. Místo klasických zoologických zahrad, kde jsou zvířata často chována v nepřirozených podmínkách, je vhodnější volit zařízení, která kladou důraz na blahobyt zvířat, tedy jejich fyzickou i psychickou pohodu.
Děti by se měly učit také o rozdílu mezi divokými a domestikovanými zvířaty, o tom, jaký význam mají zvířata pro ekosystém a jak souvisí zodpovědné chování člověka s ochranou přírody. Čím dříve a častěji o těchto tématech s dětmi mluvíme, tím spíše se stanou přirozenou součástí jejich hodnotového systému.
Praktické zkušenosti a kontakt se zvířaty
Nic nenahradí osobní zkušenost. Dítě, které má možnost pravidelně přicházet do kontaktu se zvířaty, snáze pochopí, co zvíře potřebuje a jak s ním bezpečně a šetrně zacházet. Pokud to okolnosti dovolují, je ideální mít doma zvíře – ať už jde o psa, kočku, králíka nebo třeba morče.
Důležité je ale zapojit dítě do péče: krmení, výměna vody, čištění klece nebo venčení by měly být alespoň částečně na jeho bedrech, samozřejmě pod dohledem dospělého. Tím se učí odpovědnosti, trpělivosti a také tomu, že zvíře není samozřejmost, ale závazek.
Pokud domácí zvíře není možné, je možné navštěvovat například farmy otevřené veřejnosti, kde se děti mohou naučit poznávat různé druhy zvířat, vidět jejich potřeby a způsob života. Některé organizace nabízejí programy s hipoterapií, canisterapií nebo výukové programy s účastí živých zvířat, což může být pro dítě velmi obohacující.
Vždy je však nutné kontakt se zvířaty vést pod dohledem dospělého a citlivě – aby nedošlo k ohrožení ani zvířete, ani dítěte. Vysvětlit rozdíl mezi jemným hlazením a nevhodným zacházením je jedním z prvních kroků k budování empatie.
Jak reagovat na nevhodné chování?
Každé dítě někdy projeví neadekvátní chování – ať už z neznalosti, z impulzivity nebo z nepochopení důsledků. Pokud dítě ubližuje zvířeti nebo se k němu chová necitlivě, je důležité zachovat klid a reagovat výchovně, nikoliv trestně. Křik nebo trest situaci neřeší, mnohem účinnější je vést dítě k uvědomění si, co se stalo a proč je to špatně.
Pomoci může modelový rozhovor: „Představ si, že by někdo tobě udělal to, co jsi udělal tomu kotěti. Jak by ses cítil?“ Taková empatie „nanečisto“ často pomůže dítěti pochopit důsledky svého jednání.
Vhodné je také využít příběhy nebo obrázky, které ukazují, jak zvířata vnímají bolest, strach nebo radost. Důraz by měl být kladen na souvislosti: například, že prudký pohyb může zvíře vyděsit, že přílišné dotýkání mu může být nepříjemné, nebo že zvíře může reagovat obranně, pokud se necítí bezpečně.
Je třeba opakovaně a trpělivě posilovat pozitivní vzory chování – pochválit dítě, když se ke zvířeti chová laskavě, pomáhá při péči nebo samo navrhne, jak zvířeti zpříjemnit den. Tak se vytváří pozitivní zpětná vazba, která podporuje žádoucí chování dlouhodobě.
