Od samého rána jako by se nad krajinou roztrhla peřina naditá k prasknutí. Sněhové vločky vytvářely nejednou přímo neproniknutelnou stěnu, bílou jako závoj nevěstin, v níž se skrylo všechno v byť i jen sebeméně vzdáleném okolí. Z bílé tmy jen v hrubých obrysech vystupovaly siluety několika nejbližších domů, za jejichž okny svítila světla, ač vlastně by tomu tak v tuto denní dobu být nemělo. Jenže jsou i dny, kdy není vidět ani v půli dne, a tento byl právě jedním z takových.
Nadílka z nebes se sypala na už i tak pod pokrývkou zcela skrytou zem a halila tuto více a více závějí, do níž se bořily nohy osamělých kolemjdoucích, kteří se tu sporadicky objevovali, vynořovali a zase mizeli za sypající se bílou oponou.
Větve stromů byly již dávno sehnuté k zemi jako záda starců, jsa obtěžkány nenadálou nadílkou, menší ze stromků se pak již zcela ztratily v tom nadělení.
Kraj zůstal sevřen bělostným příkrovem a s pozvolna nadcházející tmou se měnil v krajinu zdánlivě bez života. Nikde ani živáčka, jen za dosud poblikávajícími okny bylo lze vytušit přítomnost člověka, jen kouř stoupající z komínů signalizoval, že ne všude tu panuje až do morku kostí pronikající mráz. Protože byť mráz v okna duje, v chaloupce teplo u kamen.
Ve světnici ozářené petrolejovou lampou bylo příjemně po těle i na duchu. Ve stařičkých již kamnech praskala polínka, a zatímco v jejich nitru uvězněné plameny vrhaly skrze pootevřená dvířka popelníku mihotavá světélka na podlahu, směrem vzhůru, vstříc litinové plotně, sálalo teplo plamenů, měnící komůrku uprostřed zimní krajiny v oázu tepla a příjemna. Polínka praskala a měníce se pozvolna v popel dávala roztát prokřehlým prstům těch, kdo ještě před chvílí byli venku, aby se tam oddali zimním radovánkám.
Místnost zahalená pološerem, osvětlovaná maličkým plamínkem lampy a již zmíněnými sporadickými záblesky plamenů z nitra kamen.
Ticho, narušované jen hvizdem nárazů větru venku a vytím meluzíny v komíně. Ticho bojkotované jen povrzáváním ne zcela upevněných okenic, jež byly vystaveny větrnému živlu, a tento jimi pohyboval, nakolik to jen jejich nedokonalé upevnění dovolovalo.
Jinak ani zvuku, ani náznaku života tam za okny, venku. Protože kdo by chodil ven v tuto chvíli, v tomto nečase. I ptactvo, jež neodletělo do teplých krajů, bylo někde zalezlé a raději ani nepípnulo, čekaje na lepší dny.
Rodina seděla kolem stolu, v jehož středu plála na starobylém svícnu silná voskovice. Nikdo se neopovažoval narušit tento vzácný okamžik klidu, nikdo tento ani nechtěl narušit. Každý byl alespoň zdánlivě pohroužen do sebe, do svých myšlenek.
Ticho, klid. Jen vítr za okny si pohrával se vším, co mu přišlo do cesty. Jen sníh padal a padal a padal a zdálo se, že se rozhodl zasypat celičkou matičku zemi. Nové a nové vločky se snášely z nekonečných temných mraků a usedaly, kam se jen dalo.
Jen na chvíli přerušil tichounké rozjímání cinkot nádobí. Na stole, oné sváteční tabuli, se objevila večeře. Jak málokdy se tu takto všichni sesedli, aby pojedli v romantické chvilce souznění! Kdy ty tam jsou všechny vády, půtky, rozepře, nešvary. Kdy tu vládne pokoj a mír, láska a štěstí, doprovázené radostným očekáváním okamžiků příštích.
Vzácné chvilky rodinného štěstí. Štěstí v tichu, jež až na samém konci hodokvasu bylo přerušeno tichým zazvoněním zvonku. Zacinkáním uprostřed téměř posvátného ticha.
Zacinkáním, které velelo vstát. Vstát a jít. Tam, do sousedního pokoje, kde se ve vší své sváteční kráse vyjímal rozzářený svítící stromek, ověšený krásou nevídanou. Stromek, pod jehož nejspodnějšími haluzemi se skrývalo cosi dosud zabaleného v tajuplných balíčcích.
Poslední chvilka tiché touhy, nedočkavého očekávání okamžiků příštích.
Místností zazněla tichá koleda.
Štědrej večer nastal…
